Bítynka byla můj vysněný pes. Byla mým druhým psem. Po skvělé, celočerné bezpapírové fence Albínkce, se kterou jsem se nominoval ve svých 16 letech na Mistrovství republiky mládeže jsem si pořídil Bítynku.
Bítynka, (to jméno jsem jí dal, protože jako štěňátko měla bílou tlapku) byla výjimečná fenečka. Když jsem si jí, coby dvouměsíční štěňátko přivezl, byl jsem rozhodnutý, že téhle krásce podřídím vše. Odstěhoval jsem se od rodičů, půjčil si byt od starší sestry a na měsíc nechodil do školy. Díky prázdninám a studijnímu volnu to tehdy šlo. Ten první měsíc jsme spolu trávili skoro každou hodinu. Tehdy jsme si jen hráli, aportovali a blbli. Byly to překrásné měsíce, které vytvořily mezi námi pouto, které vydrží navždy. Jak Bítynka rostla přicházely první cvičitelské úspěchy.
Jejich přehled je v příslušné sekci, skutečností zůstává, že Bítynka byla a v mém srdci navždy bude asi tou nejúžasnější fenkou jakou jsem kdy viděl. Ačkoliv měla silnou dysplazii (4,2) až do svých skoro 11 let skákala po stromech a lítala za aportky. Žila pro pohyb a hru. Byla krásná, měla ráda lidi a přinesla mi neskutečnou spoustu radosti. Když člověku odejde nejlepší přítel, je to vždy smutné, jedinou útěchou mi tak zůstáva fakt, že Bítynka strávila poslední týdny doma a že jsem jí mohl držet v náručí, když její srdíčko naposledy dobilo... Děkuji své drahé Karolínce a své rodině, kteří se spolu se mnou o Bítynku starali a měli jí rádi. Děkuji přátelům, kteří nám pomáhali na naší závodní cestě za pomoc a lásku, kterou Bítynce dávali. A děkuji všem, kteří tuto fenečku znali a věnují jí tichou vzpomínku.
